Naše doba je až úzkostně zajištěná, ale její největší rizika jsou společenská, nikoli ekonomická, říká prof. Stanislav Komárek (biolog a filosof). Od doby, kdy jsme v Evropě opustili společný metafyzický rozvrh světa, nám vlastně nezbývá, než se neustále obávat a pojišťovat.Na pozadí se tak projevuje náboženská krize. Pojem „náboženská“ je zde chápán nikoli jen jako křesťanská, ale v širokém slova smyslu. Ostatně i esoterismus nejrozmanitějších podob je svého druhu náboženství. Komunismus lze také považovat za jistý druh sekulárního náboženství. Náboženským lze totiž označit jakékoli přesvědčení, které není bezprostředně měřitelné a ověřitelné.Varuje, že Evropu posedl pud smrti (původně Freudův pojem). Evropa totiž není schopna sama sebe obnovovat a pomalu spěje k sebedestrukci. Můžeme skončit u-blaho-bytněním. Tak úzkostně se o svůj blahobyt obáváme a tedy toužíme po jeho zajištění či pojištění. Svět se nám totiž stal místem, ve kterém bez boha jako autority není radno ničemu důvěřovat. A je pak logické, že se v něm necítíme bezpečně a toužíme si vše pojišťovat. Depresivní člověk, který je o nevyhnutelnosti katastrofy přesvědčený, se rád pojistí proti všemu.Bezpečnost nade vše! Rozumíme ale tomu, co je a není bezpečí? Bezpečí znamenalo prostor bez-péče, ochrana byla synonymem pro chráněný prostor her v bezprostřední důvěře okolí. Jen aby se nám nestalo, že bychom za nejbezpečnější začali považovat nekonat nic, nebo dokonce konat zlo. Gándhí říkal, že jen jedna věc je horší než násilí, a to je strach, jehož aplikace nakonec násilí spustí. Stanislav Komárek tedy radí mít se na pozoru.

Jak se to stalo?

Jak jsme se k pudu smrti (destruktivnímu pudu) vlastně dostali? V dnešní tak úspěšné a rychle se rozvíjející době? Důležité je si uvědomit, že architektura společnosti dnešní Evropy počítá pouze s lidským rozumem, a nikoli s lidskou emocionalitou. Přitom emocionalita není něco, co by bylo primárně od ďábla. Naopak jsme jí evolučně vybaveni, aby nám sloužila, a také nám k lecčemu slouží. A Komárek dává i příklad. Kdyby sveřepý nepřítel vypaloval Svatovítskou katedrálu, tak by ji možná šel někdo bránit. Pokud by ale vypaloval úřad pro normalizaci, nešla by živá duše. Dokonce si lze pohrávat s myšlenkou, že emoce jsou vlastní všemu ve vesmíru, jak soudili alchymisté. Tj. třeba i anorganické přírodě, např. když hodíte kus draslíku do vody (což nezkoušejte doma), tak poskakuje, a pak se vznítí. Zdá se, že se kyslík a draslík k sobě navzájem nevrhají, nicméně těžko usuzovat, jak se draslík asi tak cítí.

Hmotobůh a dobrozlo

Naše doba však není materialistická, ba naopak. Pouze ještě stále žijeme zamčeni ve světě schémat a myšlení karteziálnského dualismu. Proto je pro nás „hmotobůh“ stále špatně stravitelný jako „dušotělo“. Podobně bychom mohli tvrdit, že člověk je „dobrozlý“, však takovým doopravdy každý je.Přesto má člověk šanci, protože má schopnost reflexe. Ostatně démony (stejně jako anděly) nabývající na síle je radno zbavit jejich dramatičnosti – doporučuje se dělat si z nich legraci a žít ctnostně.Ne náhodou je v řecké mytologii je bratrem Thanata (boha smrti) bůh spánku Hypnos a sestrou Nemesis (bohyně spravedlivé odplaty).